nadace leontinka



Archiv novinek / blog

V Českých Budějovicích jsme zahájili Run Tour 2017

15

V sobotu 8. dubna jsme spolu s jedenácti zrakově postiženými běžci zahájili běžeckou sezónu 2017, účastí na závodech Run Tour v Českých Budějovicích.

Zrakově postižení na Ridderrennet 2017

15

ČESKÁ VÝPRAVA OPĚT NA PRESTIŽNÍCH ZÁVODECH RIDDERRENNET V NORSKU!

Jubilejní 50. Jizerská 50 - tohle si musíte přečíst

74

Ve dnech 17. - 19. února se na lyžařském stadionu v Bedřichově uskutečnil jubilejní 50. ročník Jizerské 50, kterého se s tradiční podporou Nadace Leontinka zúčastnilo 27 amatérských běžkařů s postižením zraku.

Tentokrát Vám místo celkové závěrečné zprávy nabídneme čerstvé dojmy naší zkušené trasérky, horolezkyně a lyžařské instruktorky, Radky Tkačikové, která spolu s druhým trasérem Romanem Chládkem provedla nevidomého Marka Šimíčka 50 km závodem jubilejní Jizerské 50.

Jizerská 25 Evky Lesové - podruhé a ve skvělém čase

42

Byl to zase jeden z mála víkendů, kdy se mi podařilo úplně hodit za hlavu starosti běžných dnů a blížící se testy ve škole. Víkend s lidmi z Nadace Leontinka, který rozhodně stál za to. Díky Maximovi Čamborovi jsme se dopravili v pátek do večerního Bedřichova již prozářeného reflektory. Těšila jsem se na vyprávění o dnešních závodech nejmladších i ostříleného borce Marka Moflara. Přitom celý ten víkend začal už v Praze neúmyslnou projížďkou metrem na zcela opačnou stranu, než jsme původně měli dojet. Myslím, že právě nevidomý Ondra Zmeškal, kterého jsem doprovázela na místo odjezdu, na to bude ještě dlouho se smíchem vzpomínat.
Přišlo mi pomalu neuvěřitelné, že jsme Maximovi do cesty ani moc nemluvily, když jsme seděly já a Terka známá jako Mašina v autě vedle sebe. Ještě víc mě překvapuje účast 27 zrakově postižených sportovců na Jizerské.  Koukám, jak jsme se krásně rozrostli, za tu dobu, co za Nadaci Leontinku závodím. Já se chystala vrátit se na 25km dlouhou trasu. Vzpomínala jsem na ni, jako na největší výzvu v životě, v šestnácti jsem ji běžela s Táňou Balatkovou, a jak se postupně ukázalo, byl to průlomový závod. Teď mě čekalo teprve druhé absolvování. Rozdíly ale byly už teď jasné, s Vendulou Škodovou jsme se daly dohromady před rokem a máme spolu naběhané kilometry nejen po svých, ale také na běžkách.
Do střechy chaty Muhu celou noc bubnovaly kapky deště a mrholit nepřestalo ani ráno. Děsila jsem se při vzpomínce na rozvodněný Bedřichov 2015. Až tak hrozné to ale na startu Hervis Jizerské 25 nebylo. Nevím jak ostatním, ale mě se zdálo, že nám lyže ve stánku Swixu namazali na jedničku. Když se ozval startovní výstřel, stály jsme vedle Karla Novotného a jeho traséra. Před závodem jsem jen tajně doufala, že aspoň jeho bych dokázala předběhnout. Na konci druhé vlny při startu jsme si plácli hůlkami a vtipkovali, kdo na koho počká v cíli. Pak už jsme se za celý závod nepotkali. Ivoš Budil byl neznámo kde, rozhodně mimo moje zorné pole. První dva kilometry po startu mi běžky do kopce docela držely, rozhodně lépe než Vendy. Jenže vůbec najít stopu byl v tom davu celkem problém. Hromadný start se stal pro mě opravdovým oříškem. Vůbec mi neseděl, na druhou stranu nám dav znemožnil přepálit start, což jsem zrovna já s horkou krví rozhodně schopná udělat.
I přes počáteční obavy, jestli nám do pozdního února vydrží sníh, můžu organizátorům za změnu tradičního termínu jen poděkovat. V Bedřichově jsem letošní zimu díky spolku Jeden na jednoho už několikrát trénovala, měla jsem přece jen trochu naježděno a také jsem znala spoustu míst, kudy jsme projížděli. Prvním takovým záchytným bodem byla Nová louka. Tam jsme si s Vendou libovaly, jak krásně to sviští. Hodně závodníků vytvářelo bezva atmosféru tím, jak nás povzbuzovalo. Nechápala jsem Vendy, kde bere dech při plné zátěži jim vesele odpovídat. Prvních pět kilometrů proběhlo prakticky bez problémů, teprve na Kristánově po první občerstvovačce nás čekalo to nejdelší stoupání. Na rozdíl od mého prvního startu jsem na něj byla nachystaná. Trošku jsme si ale s trasérkou nesedly s tempem. Měla problémy s lyžemi, za normálních okolností bych byla ráda, že vůbec stíhám poslušně šlapat za ní. Tentorkát jsem ji poodjížděla, až jsem najednou zjistila, že už jsem ji musela nechat opravdu hodně daleko za sebou. Do toho padla mlha a chumelilo. Tím taky nastala pořádná šňůra pádů. Nechtěla jsem moc zastavovat, na stoupání mi nohy pracovaly opravdu dobře. A tak se stalo, že jsem většinu kopce propovídala s několika náhodně běžícími závodníky. Byla to strašná sranda, zvláště jeden starší Polák byl ze mě naprosto nadšený. Na desátém kilometru, těsně před Čihadly jsem si přeci jen dala pauzu. Takhle nějak může trasér najít svého svěřence už pořádně potlučeného srážkou se zemí. Vendulce bych to ale neudělala, rozhodně jsem bez ni nehodlala pokračovat dál. A taky, že už jsme zbylých 15km odjezdily spolu. Běžíme a běžíme, samé nahoru a dolů. Stopa byla hodně rozbitá, proto jsem tři čtvrtě závodu odjela soupaží. Což taky vůbec nepochopím, jestli pro mě je nějaký styl nejnáročnější, tak rozhodně soupaž. Kde jsem vzala na to v rukou sílu, to netuším. Jak zpívala kapela hned vedle našeho Leontinkého stánku: „S úsměvem jde všechno líp.“ Neměla jsem tušení, jak jsme na tom časově, ani kde se nachází oba Zoráci. Na patnáctém kilometru jsem Vendy oznámila, že teprve teď začíná opravdový závod a ještě jsme trochu zrychlily. Užívaly jsme si to, každý kilometr. Když přišla první krize, myslela jsem hlavně na tátu, který před nedávnem začal také běhat. Pomohlo to, díky, tati!
Vendy se stále smála, pořád povzbuzovala a nenechala mě padnout do negativních myšlenek. Trasovala fantasticky, hodiny sehranosti před startem na nás poznávali i kolemjdoucí. Největší její pomoct přišla pět kilometrů před koncem. Dostavily se totiž křeče a už nepustily až do chvíle, než jsem protnula v Bedřichově cíl. Byl to boj, to ano. Dojížděla jsem v slzách a i když jsem chtěla povolit, nemohla jsem. Něco se ve mně probralo a za to můžu poděkovat právě jen a jen Vendulce.
Křičící dav nás doprovodil cílovou rovinkou k času 2:39:44! Skácela jsem se na zem a brečela. Naprosto stejně, jako při mé první účasti na 25km. Myslela jsem na Táňu, nikdy ji nezapomenu ty úžasné chvíle. Teď jsme tady s Vendy dostaly krásné křišťálové medaile a vrátily se, já ještě se slzami, ke stánku Nadace. Asi to nevypadalo moc vesele, jenže já brečela naprostým vyčerpáním a dojetím. Měla jsem radost z času, měla jsem radost z krásně uběhnutého závodu. To co mě ale dojalo nejvíce, bylo uvědomění si, že jsem na trati nechala všechno a bojovala. A na tom záleží. Sport inspiruje lidi a mění jejich životy. Mě doprovází už víc než sedm let a já netuším, kam mě stopou dál dovede.

Ten víkend byl úžasný. Ve společnosti závodníků a jejich průvodců, při společném večerním posezení i při sledování nedělní padesátky. Když dorazili do cíle Honza Bošek s Honzou Markem jako první z Leontinky, cítila jsem velkou hrdost, byť jsem jim to ani jednomu neřekla. A druhé doběhnutí Vaška Svobody s Maxem to ještě znásobilo. Všechny tři zbylé nevidomé účastníky hrozně obdivuji. Takové jsou moje dojmy z letošní 50. Jizerské 50.
Eva Lesová

Novinky na starém webu

projekty nadace

 
nevidomý svět v nemocnici technika
sport ranná péče hudba
ve škole partneři stipendium
osobní asistence

Další novinky

V Českých Budějovicích jsme zahájili Run Tour 2017

15

V sobotu 8. dubna jsme spolu s jedenácti zrakově postiženými běžci zahájili běžeckou sezónu 2017, účastí na závodech Run…

více >

Zrakově postižení na Ridderrennet 2017

15

ČESKÁ VÝPRAVA OPĚT NA PRESTIŽNÍCH ZÁVODECH RIDDERRENNET V NORSKU!…

více >

Jubilejní 50. Jizerská 50 - tohle si musíte přečíst

74

Ve dnech 17. - 19. února se na lyžařském stadionu v Bedřichově uskutečnil jubilejní 50. ročník Jizerské 50, kterého se s…

více >

archiv novinek >
Hlavní partneři