nadace leontinka



Příběh

9.8.2017

Jak souvisí závody s rozhovory u televize - aneb RunTour jako rodinné závody

Autorka: Eva Lesová

Sledujeme takhle Mistrovství Světa v atletice. Pondělí večer a nádherné léto. Přes prázdniny se snažím na maximum trávit čas s rodinou. Obzvláště se mi to daří s tátou. Jak moc se věci od minulé sezóny posunuly, napadlo mě zrovna u finále trojskoku žen. Rozhovor v ten večer mi vracel vzpomínky na ne tak dávné události:
    Říká se, že RunTour jsou závody pro celou rodinu. Mám velkou radost, že teď už to platí i pro tu naši. Když se táta přišel podívat na mou účast na desítce v Olomouci 2016, vracel se naprosto nadšený. Jak moc, to jsem si uvědomila až na podzim, když jsem přišla domů se zprávou o zrušení ostravského dílu. „Oni mi na to přišli, že jsem chtěl do září na tu pětku natrénovat!“
    Nechtěla jsem ani věřit tomu překvapení. Táta v době mé nepřítomnosti (což je pro něj při mém studiu v Praze velice snadné) začal poctivě trénovat! Nakonec se mi ho podařilo přesvědčit, že  to zvládne i mnohem dřív. A tak se stalo, že v 27. května jsme premiérově stanuli na startu RunTour Brno nejen jako dvojice slabozraký+trasér, ale jako dcera s otcem. Znamenalo to pro mě letos zatím nejkrásnější závod. Úžasná pětka pro nás začala vlastně mnohem dřív. Zatímco já držela dva týdny nucený odpočinek, taťku jsem poslala běhat do kopců. Přeci jen jsem Brno už znala z minulého roku. Výsledkem toho bylo, že v kombinaci s vedrem, které v ten den na Brněnskou přehradu zaútočilo, byl on daleko připravenější a lepší než já! Jako tavič ve vysokých pecích se horku mohl smát. Mamka s bráškou nám fandili u trati. Vlastně jsem měla pocit, že nám fandí celá naše ulice.
    Taťka se role traséra ujal se ctí a již od startovního výstřelu to pořádně nakopnul. Na trati jsem v duchu přemýšela, jestli si mu neřenku o spomalení. Na sto procent jsem cítila, že cílovkou proběhneme za míň než půl hodiny. Ještě na startu měl tolik energie, že mě bral „na koníka“. Rodinná spolupráce, prostě nádhera! Ale netušila jsem, kolik má ještě sil. Byl na tom mnohem líp. Já si jen přála uprostřed závodu skočit do té přehrady. Čistý čas v cíli 28:58 znamenal tátův obrovský osobní rekord. Děkoval mi za zážitek a po doběhu do cíle mě vzal do náruče. Nevím, kolika lidem mohlo dojít, že jsme rodina. Je to úžasné, že i RunTour pro nás může být společně strávený čas. Oba jsme si odnesli červené medaile a náš příběh pokračoval...
    Nadšení mému hrdinovi po Brnu nevyprchalo. Stejně jako atsmoféra RunTour pohltila před necelými třemi roky mě, tak teď to samé zažíval i táta. Teď už běháme v rodině dva. Sem tam se v běžeckém ukáže i mamka a další členové začali cvičit víc než dřív. Do Olomouce 15.7. jsme přijeli opět jako rodinný tandem. Všichni natěšení. Před rokem se jen díval a teď už se mnou stojí na startu téže trati. Za tu dobu se táta hodně spřátelil s Tomášem Záhalkou. Lesovi už berou Toma jako rodinného přítele. Někdy s taťkou působí jako bráchové (přála bych vám vidět, jak oba v kiltech a bosky slézali z Pradědu).
    Do Olomouce jsme přijeli natěšení jak blechy. Nic neznačalovalo horké počasí. Asi hodinu před startem pětky mi tak trochu přeskočilo a dohlásila jsem se ještě na desítku. A to jsem stejně jako před Brnem měla dlouhou běžeckou pauzu. Ještě že moje rodinka byla ochotna zůstat až do konce, protože v ten den jsem nezaběhla zrovna jednu z nejrychlejších desítek.
    Pětku jsme si spolu opravdu užili. Táta doslova zastupoval Tomáše, neboť se na trať vydal v kiltu. Ačkoli asfaltka pod nohama podsmekávala, běželo se nám luxusně. Ještě jsem si při tom stačili povídat. Ty hlášky jsou někdy opravdové perly: „...Hmm blíží se občerstvovačka. Kdyby tam tak bylo pivo, tak bych si dal,“
 „Nedal, řídíš!“
„No tak teď ještě zrychlíme a já je dorazím doma!“ Pro mě tempový běh a pro tátu znovu posunutá hranice: 28:36. Odjížděli jsme z místa domů s vědomím, že to byl náš letos poslední společný start. Když se mamka zeptala, jestli to není škoda, svorně jsme přikývli. Můžu se tak těšit, že nás RunTouráci příští rok uvidí znovu na závodech společně.

„Nikdy jsem nepochopil, proč sis vybrala zrovna běh, vždyť se musíš každý závod hrozně trápit!“ řekl taťka. Bavili jsme se o tělesné stavbě vytrvalostních běžkyň. Já ji nikdy nebudu mít, můj výkonnostní strop bude vždycky jinde, než třeba má moje skvělá kamarádka Terka alias Mašina. Ale nijak mě to netrápí. „Na plavání se hodíš, na cyklistiku asi taky...“ Ano, přes Nadaci Leontinka jsme se minulý rok dostala ke spolku Jeden na Jednoho a přes něj k triatlonu (a biatlonu) zrakově postižených. Skutečně jsem se v tomto trojím utkání našla. Je to skvělé! Sport už není čas, který si musím od rodiny vydělit. Táta je podobné (ne-li stejné) nátury jako já. Když nám po výjezdu na vrchol Jeseníků kleklo auto, usoudili jsme, že bude lepší šlapat do pedálů až domů. Dalo to dobrých 81 km v kopcích. Já už vím, že je jedno, jaký závod si vybírám a jak se mi v něm daří. Moje rodina je v tom se mnou a je na mě hrdá. A to je něco, co bych přála každému zažít.

projekty nadace

 
nevidomý svět v nemocnici technika
sport ranná péče hudba
ve škole partneři stipendium
osobní asistence

Další novinky

Finále RunTour - 3.11. v Pardubicích. Pomůžete s námi Elišce, Zuzance, Vítkovi a dalším dětem?

0

V sobotu 3. listopadu se závodem na pardubickém Dostihovém závodišti uzavře letošní ročník amatérské běžecké série RunTo…

více >

600 km poslepu: Nevidomý Ondra vyběhal přes 280.000 Kč pro malé sportovce

0

více >

RunTouráci v Praze pomohli malému Matějovi

89

více >

archiv novinek >
Hlavní partneři