Překážkám navzdory: příběh sportovkyně tělem i duší
Eva Lesová, 22 letá vysokoškolská studentka se zrakovým hendikepem, sportuje s Nadací Leontinka už řadu let. Je stálicí na startovní listině závodů Jizerské 50, RunTour i Vltava Run. Už na speciální základní škole v Opavě byla velkým tahounem třídy, který dokázal ostatní namotivovat k úžasným výkonům. Sama si pak troufla i na velmi obtížný překážkový závod Spartan Race. Nadace Leontinka Evu dlouhodobě podporuje při jejím studiu - a Eva pro nás zase píše různé příspěvky, mimo jiné také o tom, jaké to je, být sportovkyní se zrakovým hendikepem.
Úryvek ze vzpomínek na speciální základní školu v Opavě:
Horský vítr zašuměl listím a odnesl je na hladinu Černého jezera. Stáli jsme tam a pozorovali krásu šumavské přírody. Tedy, každý to, co byl schopen ukoukat. Stála jsem u břehu a choulila se do dlaně paní učitelky, opavské tělocvikářky, která toho pro mě a další žáky udělá v následujících letech strašně moc. Vzala mě sem, na sportovní soustředění zrakově postižených dětí, kde jsem se poprvé seznámila s čtyřmi sportovními odvětvími: atletikou, plaváním, showdownem a goalballem.
Předá mi nejen lásku ke sportu, naučí mě, že jde mnohem o víc, než o medaile. O radost ze sportu, o fair play jednání, o přátelství… pochopím to ale až o několik let později. Za mnohé z toho, kým jsem dnes, vděčím učitelům ze své základky. A obzvláště pak oné paní tělocvikářky, která mě neskutečně obohatila svou úžasnou osobností.
Byla jsem sedmileté škvrně, neohrabaná kulička. Kdyby někdo tehdy řekl, že za osm let poběžím svou první pětku, že vyzkouším extrémní překážkové závody a co ze mě nakonec vyroste, nikdo by tomu pravděpodobně nevěřil.
Úryvek ze vzpomínek „Překážkám navzdory“ (o Evině účasti v sérii závodů Spartan Race)
Malé vysvětlivky k příběhu: Spartan Race – velmi náročná kombinace běhu a zdolávání překážek, Trifecta – série tří spartanských závodů, Verča a Martin – traséři neboli průvodci Evy
Jakmile kluci [pozn.: moderátoři] začali mluvit o trifectě, kterou jsem dnes poprvé v životě dokončila, věřím tomu, že jsem musela zářit jako sluníčko. Cítila jsem se strašně šťastná. A o to krásnější ten pocit byl, když na výzvu vystoupila na pódium i Verča. Oba tu radost sdíleli se mnou. Máloco je tak krásné jako sdílená radost. Kluci se střídali v proslovu a já nevěděla, na koho se dívat dřív. Když mi půjčili mikrofon, nedokázala jsem přesně popsat, jak se právě cítím. Rozhodně jsem neměla jasno v hlavě. Kdy se všechna ta úleva, radost a dojetí dala proměnit na mořskou vlnu, myslím, že by si surfaři užili pořádnou jízdu. Tak jsem se aspoň pokusila popsat, jak jsem se dostala ke Spartan Race. Nejsem zrovna obratný řečník. Ruka s mikrofonem i hlas se mi třese vždy. A to jsem měla tu výhodu, že jsem přesně neviděla, kolik lidí se na nás dívá. Ano, stálo tam mnoho Spartanů.
Kluci nám vysmekli takovou poklonu, že jsem se určitě musela začít červenat. Nejvíc mě osobně však zasáhlo, když do mikrofonu začal mluvit Martin. Nepamatuji si všechna ta slova, která zazněla. Ale po jedné větě mě začaly v očích štípat dojaté slzy. „Já měl to štěstí, běžet s tebou Kouty, Verča teď měla to štěstí zažít trasování na Lipně…“ Štěstí! Mí traséři vnímají tuhle zkušenost jako štěstí! Až v tento okamžik mi něco docvaklo. Všechno to, co jsme načerpala na tratích Spartan Race, určitým způsobem vnímali i mí parťáci. Nedávali radost jenom oni mně, ale i já jim. Ta radost proudila mezi námi navzájem. Ačkoli jde o individuální sport, v případě trasování jste propojeným týmem. Slyšet z úst toho druhého, že pomoc, kterou poskytli vám, dala něco nového a krásného i jim, to potěší každého z nás.
Umíte si představit ohromný potlesk? Tak to zečtyřnásobte a uslyšíte zvuk, jež se nesl okolím Lipna. Stála jsem tam vedle Verči a Martina. Naplno jsem si užívala tuto chvíli a snažila se dobře si ji zapamatovat. Uvědomovala jsem si, že taková nemusí už nikdy přijít.
