Cestou necestou do cíle Vltava Run

12 zrakově handicapovaných běžců, 12 trasérů a doprovodný tým vyrazil v pátek 13. května z pražských Dejvic směr šumavský Zadov, aby zdolali náročnou trasu štafetového závodu Vltava Run. Ten se letos běžel už podeváté a tým Leontinka v něm nechyběl už posedmé. Ne vždy je snadné takto početný tým sestavit. Závod se běží nonstop v rozmezí sobotního rána a nedělního podvečera, tedy dnem i nocí, po udržovaných asfaltových cestách i lesním terénem. Některé z etap, kterých je celkem 36, měří až 16 kilometrů a můžou mít stoupání i 360 metrů. To už chce velký kus odvahy a také malý doušek bláznovství se do něčeho takového pustit, obzvlášť, pokud jste zcela nevidomý.

Nadaci Leontinka se ale zatím vždy podařilo takový supertým sestavit - a je to právě silný týmový duch, který tým Leontinky vždy spolehlivě dovede do cíle. Letos jsme si navíc doběhli pro krásnou stříbrnou medaili jako 382. tým z 383. Ale jak už to u nás v týmu bývá, my neběháme pro výseldky, ale pro zážitky, a v této kategorii jsme jednoznačnými vítězi.

Kromě našich úžasných běžců bychom letos chtěli smeknout klobouk zejména před našimi traséry, z nichž někteří si museli letos místo tří zaběhnout čtyři, v jednom případě dokonce sedm etap! Opět se tak ale potvrdil nezdolný týmový duch, který nás táhne k cíli. Nejlépe úlohu traséra vystihl zrakově handicapovaný běžec Michal, kterému letos dělal traséra jeho kamarád a spoluběžec Ondra. Jeho slova se ale určitě dají vztáhnout na roli všech trasérů:

"Traséři si krom navigování špatnou i jinou trasu pěkně "vyžerou" fyzicky ještě o podstatný kus více [než my běžci]. Jsou často v trní nebo kopřivách, jsou vedle úzké pěšinky, jsou na kamenech vedle cesty nebo se cpou přes bahno, nehledě na to, jestli zrovna těžce stoupáme nebo sebevražedně klesáme. Mají často jednu ruku při běhu zkroucenou v takových pozicích, aby nám pomohli, že i velmi schopný jogín by byl v údivu. Kolikrát já si tak cupkám po tom pěkném asfaltu na prostředku a užívám si, zatímco Ondra vedle mne dupe slalom mezi kameny, dírami a výmoly, hlídá odbočku, odkopává klacky, upozorňuje na blížící se zatáčku a občas si promasíruje za běhu ruku, protože já ho cvičně čas od času dloubnu loktem do ruky, abych se ujistil, že jsem v bezpečí."

A jak dlouho že letos tým Leontinky trasu dlouhou 360 kilometrů zdolával? Bylo to přesně 39 hodin, 3 minuty a 14 vteřin - což se dá s naším startovním číslem 39 vidět jako skoro osudové. Pokud tedy příští rok dostaneme startovní číslo 37 nebo dokonce 35, bude to pro nás rozhodně pořádná výzva! :-D Ale ty má tým Leontinka nejradši!

Chtěli bychom poděkovat milým organizátorům závodu Vltava Run za jejich obrovskou podporu, všem fanouškům podél tratě a také našemu věrnému kamarádovi Maximovi, který nás letos opět doprovázel ve svém voze a převážel některé z našich běžců na předávky. Děkujeme také Karlu Kulišanovi a společnosti FM Logistic Česká republika, která nám opět zapůjčila dva minibusy i s řidiči, bez kterých bychom na závod nemohli vyrazit! Děkujeme také společnosti ELEVEN, která nám rychle dodala novou várku reflexních vest, bez kterých bychom nemohli běžet (hlavně v noci). A děkujeme všem ostatním, kteří nám každoročně drží na dálku palce, abychom protnuli cílovou pásku!